Generální advokát ESD Niilo Jääskinen formuloval 5.června 2014 svůj názor, že knihovny a další instituce mohou digitalizovat knihy a další autorsky chráněná díla ve svých sbírkách bez zvláštního povolení od nositelů práv, jeho stanovisko se však vztahuje na veřejný přístup k digitalizovaným dílům pouze pro osobní použití.
Případ Technische Universität Darmstadt proti Eugen Ulmer KG, vyvstal z neshod mezi německou univerzitou a vydavatelstvím poté, co univerzita zdigitalizovala knihy bez povolení vydavatele a nositele autorských práv. Přestože počet současných čtenářů digitální verze nesmí překročit počet tištěných verzí v knihovně, tedy jeden kus, digitalizace umožnila uživatelům vytisknout nebo ukládat na flashdisky kopii elektronické verze.
Eugen Ulmer nabídl univerzitě smlouvu na práva na elektronickou verzi zmíněné publikace. Škola to odmítla a vydavatel ji zažaloval za porušení autorských práv. Ani jedna ze stran nedosáhla před místním soudem úplného vítězství, věc byla tedy předána Bundesgerichtshofu (německému nejvyššímu federální soudu), který řízení přerušil a požádal o předběžné rozhodnutí Evropského soudního dvora, kterému předložil tři dotazy.
Podmínky nákupu, nebo pořízení licence digitalizovaných kopií
Generální advokát Jääskinen nejprve zvažoval, zda bylo užití materiálů chráněných autorským zákonem předmětem nákupu nebo licenčních ujednání v souladu se směrnicí 2001/29/ES (směrnice "InfoSoc"), kde vlastník autorských práv nabízí udělení souhlasu s licenčními smlouvami instituce pro používání děl za příslušných podmínek.
Podle názoru generálního advokáta, pokud nemá instituce na elektronickou publikaci uzavřenou licenční smlouvu s držitelem autorských práv, ale má dohodu o právech k tištěné verzi, mělo by být instituci umožněno, aby nabízela obsah i v elektronické podobě prostřednictvím terminálů. Kromě toho nemůže vydavatel zavazovat orgán k uzavření licence na e-publishing.
Právo členských států k udělování svolení k digitalizaci díla svým institucím
Druhá otázka, kterou německý Nejvyšší soud poslal ESD se zabývala právy členských států: jsou schopny poskytnout institucím na svém území právo tisknout nebo ukládat digitalizované kopie publikací ze svých sbírek?
S odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora generální advokát zdůraznil, že "k aktu sdělování veřejnosti" dochází, když jsou učiněny kroky, které k dílům poskytnou přístup veřejnosti - ať již této možnosti využije, nebo ne. Jääskinen zjistil, že na zpřístupnění autorskoprávně chráněných děl skrze terminály by mělo být považováno za akt sdělování veřejnosti, jak uvádí směrnice, a proto je výsadou členských států.
Generální advokát tvrdí, že ustanovení této směrnice by nemělo být překážkou pro členské státy, aby udělovaly institucím právo digitalizovat díla ze svých sbírek, a veřejně je zpřístupnit na elektronických terminálech.
Právo na zpřístupnění a právo na rozmnožování
Poslední problém, kterým se generální advokát zabýval se týkal samotného aktu reprodukce materiálu chráněného autorským zákonem, a to buď tiskem, nebo uložením kopie na externí zařízení (např. USB flash disk), a zjišťoval, zda jsou práva členských států v odpovědi na předchozí otázku sahají tak daleko, že umožní uživatelům tisknout a ukládat díla na vlastní zařízení.
Zde dospěl Jääskinen k závěru, že směrnice se neuděluje členským státům právo regulovat své zákony takovým způsobem, který by umožňoval osobní ukládání digitálních kopií děl. Kopírování díla na externí disk nelze již definovat jako "zpřístupnění" a mělo by být považováno za "reprodukci, neboť se jedná o množení kopií díla."
"V daném kontextu pojem zpřístupňování vylučuje z možnost kopírování děl na externí disk, protože v daném případě se nejedná o veřejné zpřístupnění díla knihovnou, ale o vytvoření vlastní digitální kopie pro jednoho uživatele, " napsal Jääskinen. "Kromě toho není reprodukce nezbytná pro zajištění účinnosti (effet utile) uvedené výjimky, a to přesto, že je pro uživatele výhodná. Takováto kopie může být použita k vytváření dalších kopií na internetu. "
Jääskinen shrnul, že směrnice umožňuje díla přímo v knihovně kopírovat. Pokud knihovna, nebo jiná instituce působící v mezích zákona opravňuje uživatele k pořízení fotokopie stránky tištěného díla, je rozumné rozšířit povolení i na tisk stránek z elektronické verze.
Stanovisko generálního advokáta Jääskinen dává naději i obavy těm, kteří touží po liberalizaci evropského autorského práva. Svou odpovědí na první dvě otázky přináší argumenty pro širší svobody členských států a jejich institucí a ve prospěch digitalizace děl, ke kterým vlastní práva na tištěné publikace, zároveň také znamená i větší svobodu pro jednotlivce argumentací, že tisk stránek z digitalizované kopie je ve valné většině případů přijatelné.
Jeho celkový názor na třetí otázku však určuje limity pro osobní použití. Logika zákazu ukládání digitálních kopií se zakládá na předpokladu, že uživatel nebude používat kopii jen pro svou vlastní potřebu, ale místo toho bude nelegálně publikovat kopie díla na internetu. Zajisté taková rizika existují, je ale zklamáním pro ty, kteří usilují o liberalizaci autorského zákona, že tato malá možnost postačuje na omezení práv jednotlivce na použití těchto kopií pro osobní potřebu.