Nevzdávejme se inkluze, segregace v českém školství ohrožuje budoucnost dětí

Nová vláda musí dát jasně najevo, že má na inkluzi zájem. Financování inkluzivního vzdělávání a odborné přípravy učitelů jsou často nedostatečné.

Na vzdělání záleží. Vzdělání formuje naši identitu, rozvíjí naše sociální schopnosti, předurčuje naše kariérní šance. Jako takové je vzdělání jedním z nejdůležitějších lidských práv, která náleží nám všem. Přesto řada evropských zemí nadále diskriminuje určité skupiny dětí, zejména romské děti, děti se zdravotním postižením a děti migrantů, a to tím, že jim poskytuje vzdělání v segregovaných podmínkách. Také systém vzdělávání v České republice po mnoho let vykazoval tytéž nedostatky. V současné době však vyvstala šance na změnu.

Před deseti lety Evropský soud pro lidská práva odsoudil Českou republiku za diskriminaci romských dětí v oblasti vzdělávání. Tento případ, D. H. a další proti České republice, odhalil systémové nedostatky vzdělávacího systému, který rutinním způsobem přiděloval romské děti do speciálních škol pro žáky s poruchami učení a tím jim poskytoval vzdělání odděleně od ostatních žáků, které často dosahovalo nižší kvality.

Po několika letech, kdy řešení situace uvízlo na mrtvém bodě, a Česká republika proto sklízela mezinárodní kritiku z důvodu nevykonání evropského rozsudku, byla v roce 2015 přijata novela školského zákona, jejímž účelem bylo postupně odstranit segregované vzdělávání pro děti s "lehkým mentálním postižením". Tato dlouho očekávaná legislativní změna předpokládá řadu opatření, která mají potenciál vytvořit školský systém, v němž budou mít všechny děti v České republice stejnou možnost vzdělání. Od roku 2016 se děti s “lehkým mentálním postižením” mohou učit podle programu pro běžné školy a od září tohoto roku všechny děti ve věku pěti let absolvují povinné bezplatné předškolní vzdělávání v délce jednoho roku zaměřené na vyrovnávání rozdílů ve schopnosti učit se a v jiných dovednostech. Kromě toho byl tento nový systém nastaven tak, aby poskytoval všem dětem se speciálními potřebami v rámci všeobecného vzdělávání adekvátní individuální podporu, a to bez ohledu na jejich etnický či společenský původ.

Co je nyní potřeba udělat

Tato cesta je velmi povzbudivá a její další následování by mělo zůstat jedním z prioritních bodů agendy nové vlády. To však bude vyžadovat silný politický závazek, protože provedení zákona bude přinejmenším stejně obtížné jako jeho přijetí. Individuální zájmy na zachování segregovaných vzdělávacích systémů zůstávají silné; financování inkluzivního vzdělávání a odborné přípravy učitelů je často nedostatečné; a mnozí rodiče nadále zastávají odmítavý postoj k začleňování dětí z menšinových nebo zvláště zranitelných skupin do hlavního vzdělávacího proudu.

Tyto překážky představují skutečnou hrozbu pro schopnost těchto dětí vytvářet svou budoucnost na rovnocenném základě s ostatními. Vláda by je proto měla odstranit. Vidíme zejména čtyři opatření, která by měla být přijata k dosažení tohoto cíle.

V prvé řadě by vláda měla zajistit, aby běžné školy nevytvářely segregaci v žádné jiné formě, například vytvářením tříd s většinou romských dětí nebo tříd, do kterých žádné romské děti nechodí. Existuje také potřeba silnějších kontrolních mechanismů, aby bylo zajištěno, že školy nebudou diskriminovat, a to ani při rozhodování o přijetí. Vláda by měla zejména zajistit, aby všechny školy dodržovaly vnitrostátní právní předpisy a metodické pokyny, z nichž vyplývá, že testování dětí by nemělo být používáno jako kritérium výběru pro přijetí na konkrétní základní školu.

Ghetta překážkou úspěchu

Druhým nezbytným krokem je přijetí opatření umožňujících vyvážit rozdělení studentů ze zranitelných skupin. Nedostatek takovýchto opatření pouze udržuje nerovné podmínky ve vzdělávání, v nichž některé školy mají velký podíl dětí, které mohou mít specifické vzdělávací potřeby, jako například děti z menšinových etnických skupin nebo děti se zdravotním postižením. Aby bylo této situaci zabráněno, vláda by měla systematicky monitorovat provádění a dodržování pravidel týkajících se maximálního počtu míst pro tyto děti na každou školu tak, aby byla umožněna potřebná rozmanitost ve třídách. Takové rozdělení by mělo být striktně založeno na individuálních potřebách dítěte a v žádném případě na jejich etnickém, sociálním nebo jiném původu.

Zatřetí je klíčové zmírnit dopad segregace v oblasti bydlení, což je faktor, který bezesporu přispívá ke koncentraci dětí ze zranitelných skupin v určitých školách. Za situace, kdy se školské obvody shodují se čtvrtěmi obydlenými převážně osobami patřícími ke znevýhodněným skupinám, je velmi pravděpodobné, že školní osazenstvo bude tuto skutečnost stejnou měrou odrážet, což vede de facto k segregaci ve vzdělávání. Vytváření alternativních školských obvodů, které by slučovaly čtvrti obydlené různými sociálními vrstvami společnosti, by proto mohlo usnadnit vyváženější distribuci studentů z různých skupin a vést k inkluzivnějšímu vzdělávacímu systému.

Segregace - nepřítel sociální soudržnosti

Všechna tato opatření ale nebudou pravděpodobně úspěšná bez podpory všech rodičů. Odcizování rodin z etnických menšin, rodin migrantů nebo rodin s dětmi se zdravotním postižením a jejich nedostatečná účast na školních aktivitách a životě brání vytvoření skutečně inkluzivního vzdělávacího systému, který by byl schopen poskytnout všem dětem stejné vzdělávací šance. Je nezbytné, aby vláda a školská správa zvýšily povědomí o výhodách inkluzivního vzdělávání mezi všemi rodinami a vysvětlily jim, že dobře řízené a rozmanité třídy zvyšují úspěchy dětí, a to jak z hlediska jejich školních výsledků, tak z pohledu získávání důležitých sociálních schopností, což dokládají nedávné studie OECD.

Segregace ve škole představuje jednu z nejhorších forem diskriminace, způsobuje plýtvání talentem a zásadně poznamenává život dotčených dětí. Ničí demokratickou strukturu společnosti a posiluje začarované kruhy marginalizace a diskriminace, které ohrožují sociální soudržnost.

Česká republika má nyní možnost otočit stránku a ukázat, že inkluzivní vzdělávání není utopický projekt, ale dosažitelný cíl s pozitivními dopady na budoucnost dětí a sociální soudržnost. Investice do tohoto cíle by se proto měla stát hlavní prioritou nové vlády.

Autoři: Anna Šabatová veřejná ochránkyně práv, Nils Muižnieks komisař pro lidská práva Rady Evropy