Vzestup a pád Směrnice o uchovávání údajů

Evropský soudní dvůr prohlásil takzvanou Směrnici o uchovávaní údajů za neplatnou. V roce 2013 ten samý soud nařídil Švédsku zaplatit 3 miliony eur za zpoždění při provádění tohoto zákona s odůvodněním, že může mít důsledky pro veřejné i soukromé zájmy.

V současném případě podal k ESD žádost o předběžnou otázku Vyšší soud v Irsku a Rakouský Ústavní soud. Irský případ byl iniciován Digital Rights Ireland, organizací bránící základní digitální práva. Rakouský případ získal, mimo jiné, podporu 11,000 rakouských občanů.

Směrnice na ochranu dat byla přijata za účelem předcházení závažné trestné činnosti, zejména organizovanému zločinu a terorizmu. ESD dnes rozhodl, že zásah do základních práv spojený s implementací evropského práva je příliš dalekosáhlý.

Ve svém stanovisku k případu generální advokát Cruz Villalon rovňž dospěl k závěru, že uplaťnování Směrnice o uchovávaní údajů nemůže být v souladu s ustanoveními Listiny základních práv Evropské unie a s nutností chránit právo na soukromí.

Ve svém rozhodnutí ESD poznamenal, že údaje uchovávané na základě retenčních předpisů můžou poskytovat přesné informace o soukromém životě uživatelů, jako jsou každodenní zvyky, místo bydliště, sociální vztahy a frekventované sociální prostředí.

I když ESD uvádí, že uchovávání dat může být odůvodněno potřebou bojovat proti závažné trestné činnosti a chránit veřejnou bezpečnost, přijetím Směrnice o uchovávaní údajů orgány EU překročily hranici stanovenou zásadou proporcionality. Soud zdůraznil, že Směrnice nezaručuje, že zásah do soukromí bude dostatečně vymezený k nezbytnému dosažení výše zmíněných cílů.

Kromě jiného Směrnice nezaručuje, že data budou použita pouze k boji proti závažné trestné činnosti. Kromě toho, přístup k datům nepodléhá žádné soudní kontrole. Směrnice neposkytuje záruky, které by zabránily zneužívání, například užívání dat neoprávněným způsobem. Závěrem, Směrnice nezakládá povinnost uchovávat data na území EU.

Doroty Głowacka, odbornice Helsinské nadace pro lidská práva (HFHR) se sídlem ve Varšavě uvedla: "Všechny problémy zmíněné ESD se odráží v ustanoveních Polského telekomunikačního zákona o uchovávání údajů. Současná pravidla umožňují poměrně volný přístup k těmto údajům prostřednictvím různých agentur a mohou vést ke zneužívání. HFHR již dlouho upozrňuje na to, že je v tomto ohledu nutné změnit zákon. Přepokládáme, mimo jiné, zavedení účinného mechanismu pro externí dohled nad využíváním uchovávaných údajů, vytvoření taxativního seznamu závažných trestných činnů pro užití oprávněnými subjekty, nebo zavedení povinnosti informovat osobu, jejíž data byla zpřístupněna."

V Polsku již po nějakou dobu ustanovení této Směrnice vzbuzují obavy, týkající se například širokého spektra situací, kdy policie a další orgány mohou požadovat od správců dat zpřístupnění komunikačních záznamů. V zásadě by se tak mělo dít pouze ve vztahu k nejzávažnější trestné činnosti. Od tohoto předpokladu se praxe nicméně liší. Některé z důvodů proto jsou: absence dostatečné kontroly nad žádostmi policie a dalších orgánů, nedostatečná regulace ničených dat, a nemožnost stanovení přesného počtu žádostí ke skartaci.

Znepokojující nicméně není pouze rozsah použitých telekomunikačních dat. Problém spočívá také v nedostatku záruk, které by chránily občany před jejich možným zneužitím. Lze to vidět na případu Bogdana Wróblewského. Pan Wróblewski, tehdy jako novinář jednoho z polských denníků vyhrál v roce 2013 precedenční případ ve věci ochrany osobních zájmů proti Centrálnímu protikorupčnímu úřadu (CAB). Soud rozhodl, že CAB získal telefonní záznamy novináře a další telekomunikační data protiprávně. Ředitel CAB sám během debaty, pořádané HFHR připustil, že došlo v případu Bogdana Wróblewského ke zneužití.

Adam Bodnar, viceprezident HFHR k tomu dodává: "Rozsudek ESD bude mít nepochybně vliv na rozhodnutí polského Ústavního soudu. Soud v současné době posuzuje soulad ustanovení telekomunikačního zákona o uchovávání údajů s polskou ústavou. Výklad vycházející z praáva na soukromí a zásady proporcionality by se rozhodně měl v rozsudku Soudu."

Zákony o uchovávání dat byly zatím prohlášeny za protiústavní v Německu, Rumunsku a České republice.