Itálie zavedla v roce 1988 zákon, který podporoval zemědělství v méně rozvinutých oblastech země zavedením řady daňových úlev pro firmy. Tyto daňové úlevy umožnily firmám snížit na polovinu výdaje na zdravotní a sociální pojištění, které musely za své zaměstnance odvádět. Istituto Nazionale della Previdenza Sociale (INPS), italský Národní institut sociálního zapezpečení následně podal výklad zákona, že měly tyto odpisy být používány alternativně, nikoli kumulativně.
Právní výzvy a retroaktivní zákon
Čtyři italské firmy, které daňové úlevy využívaly, se právní cestou ohradily proti výkladu zákona podle INPS s argumentem, že odpisy by mělo být možné využívat kumulativně. Žádaly náhradu částky, kterou by získaly v rámci tohoto výkladu zákona. Soudy prvního stupně a odvolací soudy v Itálii se přiklonily na stranu firem.
V listopadu 2003, po dvou verdiktech nižších soudů, ale předtím, než byly ve věci vyčerpány všechny opravné prostředky, prošel v Itálii zákon č. 326, který stanovil, že koncese nebylo možné použít kumulativně. S přijetím zákona se obrátil INPS ke kasačnímu soudu, který pak zrušil předchozí rozsudky, cituje zákon č. 326. Jeho rozhodnutí z roku 2007 potvrdilo, že zákonodárce smí přijmout zákony, které platí zpětně, pokud je zpětná účinnost smysluplná a opodstatněná, a v souladu s ústavou.
Porušení práva na spravedlivý proces
Firmy pak vzaly svůj případ k Evropskému soudu pro lidská práva, obvinily Italský stát, že porušuje článek 6 § 1 Úmluvy o lidských právech (právo na spravedlivý proces), zavedením zpětné účinnosti právních předpisů v průběhu soudního sporu, který byl následně využit k určení výsledku případu. Firmy také argumentovaly, že revidovaný návrh zákona je zpětně zbavil možnosti uplatnit na peníze srážené INPS svůj nárok.
V rozsudku ve věci Azienda Agricola Silverfunghi SAS et. al. proti Itálii, vyneseném 24.července 2014, uznal ESLP porušení článku 6. I za předpokladu, že nový zákon byl nutný, aby srovnal stávající právní nejistotu, okolnosti případu, zejména veřejný zájem související s jeho implementací, nebyly důležitější, než nebezpečí retroaktivní legislativy. ESLP neshledal odvolávání se na veřejný zájem za přesvědčivý důvod k zavedení zpětné platnosti zákona.
"Široký prostor pro výklad"
Při posuzování žalob společností na porušení vlastnických práv, ESLP dospěl k závěru, že je nezbytné, aby všechny daňové zákony udržovaly spravedlivou rovnováhu mezi fiskálními zájmy státu a ochranou práv jednotlivců. Soudní dvůr uvedl, že státy by měly mít "široký prostor pro pochopení" při určování daňové politiky a stanovení rovnováhy mezi sociální a hospodářskou politikou. Z tohoto důvodu byl úmysl italského státu k alternativnímu použití daňového práva v mezích zákona, protože jeho cílem bylo snižování veřejných výdajů, což je zátěž pro daňové poplatníky.
Tento rozsudek ukazuje váhavost Evropského soudního dvora v rozšíření práv, která požívají jednotlivci v rámci Úmluvy, na firmy a korporace. Rozhodnutí soudu, že vlastnická práva podniků nebyla porušena, bylo provedeno v rámci doktríny "margin of appreciation" (míra respektu), ve kterém Evropský soudní dvůr uznává, že Úmluva je vykládána různými členskými státy rozdílně. Je třeba také dodat, že tento případ znamená pokračování v trendu, kdy ESLP rozšiřuje ochrany Úmluvy na veřejné daně a poplatky.