Podruhé v průběhu posledních pár týdnů byla Itálie odsouzena ESLP za porušení článku 3 Úmluvy, v obou případech za policejní násilí. První byl případ Dimitriho Alberti, a v nejnovějším případě Soud usoudil, že násilí, které utrpěl Valentino Saba 3. dubna 2000, při svém pobytu ve věznici v Sassari, také došlo k porušení jeho lidských práv. Ale tentokrát Soud neodsoudil jen konkrétní míru násilí, ale také odpovědnost Itálie za toto jednání, konkrétně uvedl, že země neuspokojila požadavek na důkladné a efektivní prošetření věci, jak požaduje právo.
"Konečně, po 14 letech, je spravedlnosti učiněno zadost," řekl Patrizio Gonnella, předseda Antigone. "Ale zase jednou, aby se tak stalo, byla nutna intervence ESLP. Tato rozhodnutí jsou ostudou pro civilizovanou zemi jako je Itálie, která by měla být schopna jedna s každým s respektem a důstojně. Když dojde k porušení článku 3, je to závažný problém, na který náš systém soudnictví není schopen adekvátně reagovat. K tomuto dochází z toho důvodu, že v italském trestním zákoníku již nenajdeme trestný čin mučení. Kdyby tam tento trestný čin byl, promlčecí lhůta by v těchto případech nebyla tak krátká."
"Z tohoto důvodu," pokračuje Gonnella, musí politici zaujmout stanovisko k některým problémům, které musí být řešeny okamžitě: zavedení trestného činu mučení do trestního zákoníku; beztrestnost těch, kdo páchají násilí proti lidem ve vazbě; a přiměřený mechanismus vzdělávaní a školení pro pracovníky donucovacích orgánů."
Byla to organizace Antigone, která pomohla prosadit případ násilí ve věznici Sassari, kterým začalo největší vyšetřování vězeňského násilí v Evropě. Vyšetřování vedlo k zatčení téměř 100 policistů a dalších příslušníků.
Následující text je výňatkem ze třetí zprávy o vězeňských podmínkách zveřejněné Antigone, s názvem Antigone in prison, ve které je projednáván případ Sassari:
"27. března 2000, kolem půlnoci, začali obyvatelé věznice San Sebastiano v Sassari poklidný protest bitím příbory do mříží svých cel, podpalováním prostěradel a vyhazováním plynových plechovek do povětří. Po tomto protestu následoval protest vězeňského personálu, který začal se strajkem. Kvůli tomuto strajku byli vězni ponecháni bez přístupu do kantýny a bez cigaret. 3. dubna byla zorganizována generální evakuace vězňů a jejich transfer do jiných věznic na Sardínii. Během transportu bylo 30 vězňů brutálně zmláceno. Jejich příbuzní si stěžovali a byly podány první žaloby. 18. dubna 2000 se Antigone potkala s představiteli správy věznic. 20. dubna uspořádaly matky mladých zmlácených vězňů svíčkový pochod. 3. května 2000 vydala Kancelář státního zásupce 82 příkazů k zatčení - 22 k uvěznění a 60 k domácímu vězení. Krajský dozorce správy věznic, dozorce a velitel vězňské policie byli zapojeni do vyšetřování."
Gavino P., který obýval celu 75, řekl: "Toho dne jsem byl v době útoku v jámě lvové, na nádvoří přístupném tunelem. Všichni jsme museli projít stejnou cestou, ruce za zády, do zasedacích místností. V ten den, když mi nasadili pouta, jsem trochu vypnul. Vzpomínám si, že jsem byl nahý, a že mi někdo řekl, že teď mě omrzí hrát si na šéfa. Dokonce jsem předstíral, že omdlím, v naději, že mě nechají na pokoji, ale oni mě mlátili, i když jsem byl na zemi. V zasedací místnosti jsem potkal jednoho vězně, který se pomočil."
Další vězeň, Masimo D., vypráví: "Velitel mě chytil za ucho a snažil se mi vytrhnout náušnici. Další strážný zasáhl na mou obranu. 'Vypořádám se s vámi později,' řekl mi velitel." Costantino C., další vězeň a svědek, si vybavuje jeden z nejhorších obrazů ze zkušenosti: hlavu jiného vězně hluboce ponořenou v kbelíku s vodou.