Evropský soudní dvůr vydal nedávno rozhodnutí ve věci BestWater International GmbH v Michael Mebes a Stefan Potsch, které se týkalo toho, zda osoba, která vloží, autorsky chráněné video třetí strany na svůj web, porušuje autorský zákon.
Případ vznikl ze sporu mezi BestWater International, společností, která vyrábí vodní filtry, a Michael Mebes a Stefan Potsch, dvěma nezávislými obchodními agenty pracujícími pro konkurenci. Firma vyrobila krátké propagační video o znečištění životního prostředí a jeho možných negativních dopadech na pitnou vodu. Video bylo nahráno na YouTube v roce 2010, údajně bez souhlasu BestWater. Agenti následně umístili video k dispozici na svých internetových stránkách prostřednictvím framingu, nebo pomocí odkazu na svých webových stránkách pro zobrazení obsahu třetím stranám bez toho, aby obsah nahrávali nebo ukládali sami.
Podle směrnice Evropského parlamentu o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (směrnice o informační společnosti) z května 2001, by autoři měli mít výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdílení jejich práce pro veřejnost.Německý soud si nebyl jistý, zda je vkládání něčí práce na vlastní webové stránky pomocí framingu, porušením autorského zákona. Z tohoto důvodu položil německý soud předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru (ESD), a vyzvala jej k vyjasnění této otázky.
Nové publikum
Soud rozhodl, že původ videa na YouTube není v projednávaném případě relevantní. Základní otázkou bylo, zda je osoba oprávněna vložit video chráněné autorskými právy na své webové stránky prostřednictvím framingu. Pro odpověď na tuto otázku je velmi důležité určit, zda je dotčená práce sdělována novému publiku, a soud odkázal na dřívější rozhodnutí s obdobným předmětem sporu, až na to, že tehdy se zabýval odkazováním (zahrnutím zaklikávacího odkazu na něčí webové stránk, který přesměrovává uživatele na tiskové články). V tomto případě soud rozhodl, že práce zveřejněny na webových stránkách jsou k dispozici všem potenciálním návštěvníkům, a jelikož přístup na webové stránky není omezen, mohou je všichni uživatelé internetu zdarma navštívit. Z tohoto důvodu "zpřístupnění obsahu pomocí klikacího odkazu" nevedlo k dílům komunikovaným novému publiku, a nedošlo k porušení autorských práv. Závěr v případě BestWater sledoval tento precedens: soud řekl, že dílo nebylo sdíleno novému publiku, jelikož bylo již předtím volně přístupné všem uživatelům internetu na webových stránkách, na které odkaz odkazuje.