V Německu jsou to individuální státy, kdo je odpovědný za zadržování osob čekajících na vyhoštění. Nicméně, ne všechny státy vytvořily centra pro cizince. Z toho důvodu většina případů týkajících se rozhodnutí generálního advokáta - konkrétně obyvatel Sýrie, Maroka a Vietnamu - probíhala v běžných věznicích.
Rozhodnutí bylo založeno na tzv. "Směrnici o návratu" z 16. prosince 2008, která zakládá obecný rámec a proces pro zacházení a deportaci cizinců z třetích zemí nelegálně pobývajících v Unii.
Členské státy EU jsou povinny podle směrnice uskutečnit vyhoštění za použití dostupných nejméně represivních prostředků, a mělo by být osobě umožněno opustit krajinu v jí zvoleném datu a pokud možno za jí zvolených podmínek, a zržení těchto osob v uzavřených detenčních centrech by mělo být až poslední možností. Při každém kroku tohoto procesu by měl být dodržován princip proporcionality. Detence by měla být použita pouze v případech, kdy osoba projevuje náznaky chování, které přináší pochybnosti o její ochotě spolupracovat.
K detenci obvykle dochází v speciálně určených centrech. V případě, že stát nebude schopen zajistit pobyt v takovémto centru, zadržení probíhá v běžných věznicích, kde jsou tyto osoby odděleny od odsouzených.
K umístění zadržených ve vězeních místo v specializovaných centrech by mělo docházet pouze pokud je systém zahlcen velkým množstvím cizinců, kteří čekají na vystěhování.
Dle generálního advokáta nemohou členské státy zadržovat nelegální přistěhovalce ve věznicích pouze na základě toho, že nemají dostatek speciálních detenčních center. Pan Bot se navíc vyjádřil, že dokonce i v případě, že zadržený souhlasí s tím, aby byl umístěn spolu s běžnými vězni, stát to nesmí dopustit.