Před několika týdny zachránila Sea-Watch 3 52 přistěhovalců z pobřeží Libye. Nejbližší bezpečné přístavy byly na italském ostrově Lampedusa a na Maltě. Oba odmítli nechat vplout loď do přístavu.
Více než dva týdny křižovali bezcílně v mezinárodních vodách a čekali na povolení legálně vplout do přístavu.
Až když se podmínky na palubě staly nehumánními, až když ti, kteří byli zachráněni, začali přemýšlet o spáchání sebevraždy, posádka se vydala do přístavu.
Kapitánka lodi, Carola Rackete, byla zatčena a obviněna z odporu a násilí proti válečným lodím a vyšetřována pro podezření z napomáhání nelegálnímu přistěhovalectví.
O čtyři dny později byla propuštěna k velké úlevě nás všech, kteří věříme v naše právo a povinnost pomáhat lidem v nouzi.
Soudkyně osvobozuje Carolu Rackete
Soudkyně Alessandra Vella, posoudila Racketové odpor vůči úřadům za oprávněný, protože měla povinnost zachránit životy na moři.
Italská soudkyně argumentovala, že přístav Lampedusa byl správnou volbou, protože Libye a Tunisko nejsou bezpečnými přístavy.
Další bezpečné přístavy, jako je Francie, Malta nebo Maroko, jsou prostě příliš daleko a podle mezinárodního námořního práva mají být zachránění lidé dopraveni do nejbližšího bezpečného přístavu.
Kolektivní selhání celé EU
To, co se stalo Sea-Watch 3 a dalším záchranným lodím, bylo kolektivním selháním celé EU. Dublinské nařízení, které stanovuje odpovědnost členského státu za žádosti o azyl nově příchozích, značně zatěžuje Itálii, což je nespravedlivé.
Potřebujeme více solidarity od jiných členských států. „Koalice ochotných“, založená na dobrovolné účasti členských států na přemisťování migrantů a uprchlíků, byla aplikována loď-od-lodi. Z dlouhodobého hlediska však musí EU zavést jasný a spravedlivý mechanismus vylodění a přemístění.
V roce 2012 obdržela Evropa Nobelovu cenu za mír za její přínos k rozvoji lidských práv. Tato práva platí pro všechny a určitě se nezastaví pouze na vnějších hranicích Evropy.