Elaine McDonald má z důvodu postižení omezenou mobilitu. Není schopna bez pomoci použít toaletu nebo umývadlo. Místní orgány v Londýně jej přiznaly v březnu 2007 noční péči. Dne 21. listopadu 2008 ty samé orgány oznámily, že bude noční péče zrušena a nahrazena sadou plenek a neromokavých prostěradel. Tento tah byl učiněn s cílem ušetřit vládě 22,000 liber ročně.
Paní McDonald podala stížnost s odkazem na to, že se orgány spletly při posuzování jejích potřeb. Navíc tvrdila, že zrušení její noční péče bylo zásahem do její důstojnosti, což vedlo k porušení práva na respektování soukromého života, chráněného článkem 8 Úmluvy o lidských právech. Stížnost byla zamítnuta a pani McDonald podala odvolání.
Mezi listopadem 2009 a dubnem 2010, byl proveden další přezkum rozhodnutí o podpoře pro osoby se zdravotním postižením. Závěr, v souvislosti s tímto případem, byl, že používání plen naplnilo hygienické potřeby paní McDonald. Mezitím, co paní McDonald čekala na rozhodnutí odvolacího soudu, dohodla se s orgány, že jí bude poskytována noční služba čtyři až pět nocí v týdnu, zatímco její partner se o ní bude starat po ostatní noci. Odvolací soud se usnesl, že po dobu, co byla paní McDonald odkázána na pleny, od listopadu 2008 do listopadu 2009, místní orgány nesplnily svou povinnost poskytnout jí řádnou péči. Soud však rozhodl, že orgány napraví svou chybu dosažením dohody s paní McDonald. Z toho důvodu je stížnost na porušení článku 8 považována za neodůvodněnou. Odvolání k Nejvyššímu soudu bylo také neúspěšné. Nejvyšší soud shledal, že všechny potřeby paní McDonald byly dostatečně uspokojeny. V roce 2011 zrušily místní orgány noční péči úplně.
Paní McDonald se poté obrátila na Evropský soud pro lidská práva a obvinila místní úřady z porušení článku 8, z důvodu zrušení její péče a také poznamenala, že požívání plen bylo zásahem do její důstojnosti. Soudci ze Štrasburku se usnesli, jako jejich britští kolegové, že její právo na soukromý život bylo nepochybně narušeno v období mezi listopadem 2008 a listopadem 2009 (rozsudek z 20. května 2014, případ 4241/12). Soud neshledal žádný právní důvod pro zrušení dřívě uděleného benefitu a že zrušení noční péče v roce 2008 bylo nezákonné. Stěžovatelce bylo přiznáno odškodnění ve výši 1,000 eur.
Co se týče období po 4. listopadu 2009, Soud rozhodl, že rozhodnutí nepřiznat noční péči bylo zákonné. Zasahování do práva na respektování soukromého života bylo odůvodněno ekonomickým zájmem zájmu a zájmy ostatních osob požívajících péči. Soudci museli rozhodnout, jestli byl zásah "nevyhnutný v demokratickém státě," a to zejména proto, že byla nevyhnutnost zdůvodněna ekonomickými zájmy státu. Zopakovali, že stát má velkou pravomoc, co se týče sociální péče, péče o seniory a zdravotní péče, obzvláště ve věcech přerozdělování finančních zdrojů. Z toho důvodu se soudci usnesli, že nejsou kompetentní při posuzování rozhodnutí místních orgánů o tom, jak mají přerozdělovat svůj rozpočet.
Soud dospěl k závěru, že místní orgány (prostřednictvím pravidelného přezkumu rozhodnutí), a soudy dostatečně zvážily zájem žalobkyně v proti zájmům jiných lidí využívajících sociální péči. Soudci také poznamenali, že žalobkyně nebyla zbavena svého práva na péči, pouze byla změněna forma, jakou byla péče poskytována, a že síce byla péče méně pohodlná, ale stejné efektivní. Rozhodnutí o zrušení noční péče je Soudem považováno za nedostatečně omezující pro to, aby představovalo porušení jejích práv. Soud shledal, že nedošlo během období po 4. 11. 2009 k porušení článku 8.
Soud řekl, že je důležité, aby stát pokaždé, kdy odvolává sociální péči, brál ohled na lidskou důstojnost a právo na soukromý život, a že místní orgány musí vždy najít rovnováhu mezi rozpočtem místní komunity a právy a potřebami jednotlivých příjemců.