Němečtí státní zástupci obvinili po tom, co proběhlo živé vysílání, pana Karamana a několik zaměstnanců z podvodu a místní soud ve Frankfurtu shledal dva z obviněných vinnými. Pan Karaman byl z těchto obviněných vyčleněn a nebyl ani usvědčen, i když jeho jméno bylo v rozhodnutí několikrát zmíněno.
Z toho důvodu se pan Karaman obrátil na Fedárlní Ústavní soud, a poukazoval na porušení jeho práva na presumpci neviny. Jeho stížnost byla zamítnuta. Pan Karaman se tedy obrátil na Evropský soud pro lidská práva se stížností na porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy (presumpce neviny) kvůli publikování jeho jména v rozsudku z roku 2008 (17103/10).
Soud rozhodl ve svém rozsudku z 27. února 2014, že k porušení presumpce neviny může dojít, když se údaje třetí osoby objeví v rozsudku proti jiným osobám. To znamená, že se soudci ve Štrasburku ztotožnili s argumentem německého soudu, že v komplikovaných případech proti více osobám souběžně (ne však souzených společně), je nutné, aby soud posuzoval zapojení třetí strany, aby byl schopen kvalifikovaně posoudit vinu. Nicméně pokud jde o skutečnosti týkající se těchto osob, měl by soud poukazovat pouze na skutečnosti, které jsou nezbytně nutné.
Soud poznamenal, že v německém právu se uplatňuje princip presumpce neviny. Dle tohoto principu by soudy neměly rozhodnout o vině osoby, která ještě nebyla v dané věci souzena. Soud posuzující tento případ podvodu musel posoudit okolnosti týkající se pobytu osob provozujících zločinnou skupinu a vůdci této skupiny byli lokalizování v Turecku. Tato zločinná skupina samozřejmě musela mít nějaké vedení a lidi, kteří přicházejí s nápady jak peníze zpronevěřit. K tomu, aby mohl soud ve Frankfurtu nad Mohanem provést komplexní analýzu případu, nemohl se vyhnout odkazování na pana Karamana, tureckého ředitele vysílací sítě, kde k podvodu došlo.
Dle jazyka, který použil německý soud, ESLP poznamenal, že pan Karaman byl zmíněn jako "obviněný v samostatném případu." Soud neučinil žádné rozhodnutí o jeho vině, jelikož řízení proti němu stále běželo. Prohlášením "lidé jednající v zákulisí", také nezaujal německý soud žádné stanovisko k vině pana Karamana. Navíc německý soud zmínil ve svém rozhodnutí (publikovaném na webových stránkách soudu), stejně jako německý Ústavní soud, že shledáním jej vinným by znamenalo porušení základního principu trestního zákoníku, presumpce neviny. ESLP dospěl k závěru, že v tak sofistikovaném případě, s tolika obviněnými, věnoval německý soud dostatečnou pozornost zachování principu presumpce neviny. Z toho důvodu frankfurtský soud neporušil princip presumpce neviny a nedošlo k porušení Úmluvy. Dva ze soudců podali nesouhlasné stanovisko, ve kterém tvrdili, že zmínění jména stěžovatele vedle vedení zločinné skupiny lze považovat za jednoznačné odkazování na jeho vinu.
Tento případ ukazuje, jak složité to může být pro soudce, kteří projednávají souběžné případy zahrnující více obviněných. Na jedné straně, stejně jako německý soud, musí se vyhnout předsudkům; na straně druhé se od nich očekává, že posoudí všechny skutečnosti tak pečlivě, jak je to jen možné, aby se ujistili, že spravedlivě posoudí konkrétní případ, a zároveň nebudou mít předsudky vůči obviněnému z jiného, byť souvisejícího případu.