Dne 11. března 2015 prohlásil soudce v rámci předběžného opatření v Haagu zákon o uchovávání údajů za nefunkční. Toto rozhodnutí okamžitě zastavuje povinnost poskytovatelů telefonních a internetových služeb uchovávat provozní a lokalizační údaje klientů po dobu 12 měsíců a 6 měsíců zpětně pro účely vyšetřování trestné činnosti. Zákon porušuje právo na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů.
Široká koalice
Navrhovatelské organizace byly Litigačním projektem veřejného zájmu Nizozemského Výboru právníků pro lidská práva (PILP-NJCM), Privacy First Foundation, Holandskou asociací právních zástupců (NVSA), Holandskou asociací novinářů (NVJ), Poskytovatelem Internetu BIT a telekomunikačních poskytovatelů VOYS a SpeakUp. Společnost Boekx Attorneys z Amsterdamu se postarala o řízení.
PILP-NJCM byl jednou ze žalujících stran v případu proti nizozemskému státu, protože zákon o uchovávání údajů má vážné důsledky pro lidská práva pro každého, kdo používá elektronické komunikační prostředky, včetně občanů, kteří nejsou vůbec podezřelí z trestné činnosti. Odborníci PILP-NJCM přispěly k lidskoprávním argumentům strany žalobce.
Kromě toho, věnoval nizozemský stát jen malou pozornost rozhodnutí Evropského soudního dvora, kterým udělal krátký proces se směrnicí EU o uchovávání údajů, na které je nizozemský zákon založen. Rozhodnutí zachovávat vážné porušení lidských práv, aniž by byly poskytnuty záruky bylo pro PILP-NJCM stejně nepřijatelné.
Retenční povinnost je protiprávní
Zákon o uUchování dat z roku 2009 byl založen na směrnici EÚ o uchovávání údajů z roku 2006. Tato směrnice byla zavedena v reakci na teroristické útoky v Madridu a Londýně v roce 2004 a 2005, a byla zaměřena na zajištění dostupnosti některých údajů v boji proti závažné trestné činnosti. V dubnu 2014 prohlásil Evropský soudní dvůr směrnici za úplně a retroaktivně protiprávní. Nicméně, nizozemský stát i nadále uplatňoval zákon o uchovávání údajů.
Ve svém rozhodnutí, soudce ve věci předběžného opatření prohlašuje, že ve své současné podobě, zákon o uchovávání údajů představuje porušení respektování soukromého života a rodinného života, obydlí a komunikace, jakož i práva na ochranu osobních údajů (články 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie), protože není omezen na to, co je "nezbytně nutné" pro boj proti (pouze) závažným trestným činům.
K odůvodnění zásahu do těchto základních práv, by měly právní předpisy obsahovat objektivní kritéria, která omezují přístup a následné využití údajů ze strany příslušných vnitrostátních orgánů. Podle soudce, tato kritéria v zákoně o uchovávání údajů nejsou. To by omezilo využívání údajů pro odhalování a stíhání teroristických trestných činů a trestných činů, za které mohou být lidé umístěni ve vyšetřovací vazbě. Tato druhá kategorie, ale zahrnuje i trestné činy - například krádeže jízdních kol - které nejsou dostatečně závažné, aby ospravedlnily zásah do soukromí pachatele.
Zákon kromě toho neobsahuje záruky skutečně omezující úroveň přístupu k osobním údajům na to, co je "nezbytně nutné." Podle soudce v současné době přístup k uchovávaným údajům nepodléhá předchozí kontrole nezávislým soudním nebo správním orgánem. Soudce uzavřel, že státní zastupitelství nelze považovat za takový nezávislý správní orgán.