Tech & Rights

Koronavirus ve Španělsku: Policie zachází příliš daleko a soudní ochrana se rozpadá

Španělská vláda vyhlásila stav nouze, který sebou přirozeně přináší určitá omezení našich běžných svobod. Nemůžeme dovolit, aby nám byla odebrána naše základní práva, včetně práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.

by Daniel Amelang

Dne 14. března, což se zdá již dávno, Rada ministrů schválila královské nařízení č. 463/2020, kterým vyhlásila stav nouze. Během této výjimečné situace může výkonná moc do jisté míry omezit naše základní práva, ale nikdy je nemůže zastavit. Je to podruhé, kdy byl ve Španělsku vyhlášen stav nouze. Poprvé to bylo během stávky řídících letového provozu v roce 2010, kdy armáda převzala kontrolu nad jejich prací.

Tato vyhláška upravuje řadu logistických otázek, jako je například uzavření obchodů, zákaz vycházení na ulici bez opodstatněného důvodu a mobilizaci armády, mimo jiné. Nejdůležitější částí pro právníky, kteří chodí neustále k soudu, je však bezpochyby druhé dodatečné ustanovení, které stanoví toto: „Řízení jsou pozastavena a lhůty stanoveny procesními zákony pro všechny jurisdikční příkazy jsou pozastaveny a přerušeny". Jinými slovy, veškerá soudní činnost je zcela paralyzována.

Další odstavec uvádí řadu výjimek z pozastavení systému trestního soudnictví: „pozastavení a přerušení se nevztahují na řízení habeas corpus, řízení týkající se služebních povinností nebo se zadrženými, příkazů k zadržení, naléhavých řízení ve vězeních a jakýchkoli preventivních opatření ohledně násilí na ženách nebo nezletilých."

Jinými slovy, vyhláška jasně stanoví, že je třeba zachovat služby. Přestože se trestní činnost snížila o 50%, policie nadále zadržuje lidi a zatýkají je i za nedodržování stavu nouze. Ve státu, který respektuje právní stát, je nepřijatelné, aby takovéto zbavování svobody nepodléhalo soudní kontrole. Díky ní mají všichni zadržení možnost odvolat se na nezákonnost svého zadržení u soudního orgánu a hájit svá práva před soudem.

Vyhláška rovněž stanoví, že „ve fázi vyšetřování se soudce nebo soud mohou dohodnout na vedení řízení, která z důvodu své naléhavé povahy nemohou být odložena“. Proto zachování služby a pravomoc soudců v naléhavých případech jednat, zajišťují právo na obhajobu.

Teorie a praxe však nejsou vždy v souladu, a někdy se při uplatňování adekvátní obrany setkáváme s překážkami. Existují čtyři hlavní důvody: (1) nedostatek zdrojů, (2) selhání při realizaci naléhavých procesů (3) právní nejistota a (4) kultura trestu nebo trestní právo nepřítele, který se objevuje.

1. Nedostatek zdrojů

Nedostatek zdrojů je již několik let jedním z největších problémů naší justice. Je tu nedostatek personálu, nová zařízení, moderní počítačové vybavení, zvláštní školení pro soudce a státní zástupce a dlouhý seznam dalších nedostatků. A nyní, uprostřed této pandemie, chybí také základní individuální a kolektivní ochrana.

Od nás právníků se žádá, abychom pomohli zadrženým na policejních stanicích a soudech, což jsou ze své povahy uzavřená místa, aniž by nám byly poskytly rukavice nebo masky. Pokud si chceme zachovat naše zdraví, musíme se vyhnout tomu, abychom se přiblížili k našim obžalovaným - nemluvě o fyzickém kontaktu - a trávili s nimi co nejméně času (což ztěžuje vytvoření prostředí důvěry s našimi klienty, aby se cítili příjemně) dost na to, aby nám mohli podrobně sdělit jejich verzi událostí).

To vytváří pocit nespokojenosti a nedůvěry mezi zadržovanými, kteří nejsou zbaveni svobody, ale také si uvědomují, že jejich obhajoba může trpět.

Pokud jde o ně, někteří soudci a státní zástupci (kteří sami často udržují určitou vzdálenost od zadržených, když před nimi svědčí), se budou snažit vysílat zadržené rychleji, což může mít za následek menší ochotu vyslechnout plnou verzi obhajoby.

Z těchto důvodů zaslaly před pár dny tři ze čtyř hlavních soudcovských sdružení Stálé komisi Generální rady soudnictví naléhavý dopis s upozorněním, že nebudou poskytovat služby, které zůstávají otevřené, pokud jim nebudou poskytnuty skutečné prostředky ochrany zdraví.

2. Selhání při realizaci naléhavých procesů

Jak jsem již zdůraznil, vyhláška umožňuje soudcům dohodnout se na realizaci jakéhokoli naléhavého řízení, které nelze odložit. Na papíře to vypadá skvěle. V praxi však není tak snadné toho dosáhnout, a je třeba mít na paměti, že soudy udržují pouze minimální služby a že definice „naléhavosti“ se může u jednotlivých soudců lišit.

Dovolte mi uvést skutečný příklad, který se mi nedávno stal. Policie zatkla mou klientku. Obvinili ji z napadení důstojníka, což důrazně popírá. Byla předvedena před soudce a poté propuštěna. Prozkoumali jsme místo jejího zatčení a objevili jsme tam kamery. Jinými slovy, policejní zásah mohl být zaznamenán a mohou existovat důkazy prokazující její nevinu. Před dvěma týdny jsem požádal vyšetřovací soud, aby požádal Městskou radu o záznamy, ale můj dopis se nezpracovává. Je to nepochybně naléhavé, protože podle našich právních předpisů musí být záznamy vymazány nejpozději do jednoho měsíce po jejich zaznamenání, pokud si je žádný soudce nevyžádá. Proto jsem před několika dny požádal příslušný soud, aby je o to požádal, ale tuto žádost zamítl a tvrdil, že k tomu nemá pravomoc. To znamená, že budu muset opakovat žádost ad nauseam nebo riskovat ztrátu důkazů, které jsou zásadní pro zájem mé klientky.

Ochromení soudů má nepopiratelný dopad na právo na obhajobu. Důkazy mohou zmizet nebo ztratit kvalitu. A to nemluvím jen o nahrávkách. Postupem času mohou svědci postupně zapomenout na podrobnosti, které vnímali v době událostí, až do ztráty důvěryhodnosti nebo efektivnosti.

Nahromadění případů, se kterými se budeme muset vypořádat, až se vrátíme k normálu, bude jistě způsobovat větší prodlevy než ty, kterými již nyní, bohužel, trpí náš soudní systém, s následným poklesem hodnoty důkazů.

3. Právní nejistota

Ačkoli příčinu, o které se zmiňuji v předchozí části, nelze přičíst vyhlášce o nouzovém stavu, tento třetí důvod ano: má kancelář dostává více případů občanů, které chce policie postihovat ze subjektivních a svévolných důvodů, tj. nezastřešených zákonem kvůli velkému zmatku, který nyní vládne mezi občany i orgány činnými v trestním řízení, o tom, co je právně vymahatelné a co nikoli.

Například jsme obdrželi hovory od občanů, kteří byli zastaveni policií cestou do práce, a byli požádáni, aby předložili certifikát od zaměstnavatele, který potvrzuje jejich funkci a pracovní dobu, ale žádný neměli. Když to vysvětlili policii, policisté zahájili sankce. Určitě je žádoucí mít osvědčení, protože to může všem usnadnit život, ale neexistuje k tomu žádná povinnost.

Královská vyhláška ze dne 14. března stanovila obecný zákaz vycházení na ulici, s výjimkou určitých výjimečných případů (mimo jiné např. cest do práce, nákupů potravin nebo farmaceutických výrobků), ale neukládá povinnost nosit osvědčení od zaměstnavatele, nelze jej tedy požadovat při policejní kontrole.

Rovněž uvádí, že „při pohybu ve veřejných prostorech musí být dodržována doporučení a povinnosti diktované zdravotnickými úřady“, která však nebyla stanovena a nemáme povinnost je znát. Další právní nejistota plyne z nedostatku konkrétních protokolů ve stavu nouze, šíření fám, falešných zpráv a podvodů na internetu a obecného stavu nervozity. Mimochodem, nervozita mě přivádí k mému čtvrtému a poslednímu bodu.

4. Kultura trestu

Nakonec bych rád zmínil nebezpečnou kulturu pomsty a trestu, která v naší společnosti vzkvétá.

Před několika dny se na sociálních médiích šířilo video o mladém muži zatčeném policií ve Valladolidu. Zjevně byl na ulici bez pádného důvodu, což naznačuje nedostatek solidarity z jeho strany. To však nebyl ten nejznepokojivější aspekt výjevu: po zatčení mladého muže, jehož postoj byl naprosto klidný, jej policista několikrát udeřil do tváře a nazval kreténem.

Sociální média zdaleka neodsuzovala toto netolerovatelné chování donucovacích orgánů, naopak, zaplnila se zprávami podporujícími tohoto důstojníka. „Dobrá práce“, „to jsou facky, co mu měli dát rodiče“, „takto vzděláváš spodinu“, „kdybych tam byl, dal bych mu další dvě“ a „někteří lidé nerozumí jinému jazyku," to všechno jsou malé ukázky tweetů, které po videu následovaly. Nikdo nezpochybňuje postup policie, místo toho jej oslavují, protože je zamířen na „zkurvysyna“, „nezodpovědného“, který „nás všechny ohrožuje“ a „nerespektuje nás“ (sic).

Generuje se mnoho nenávisti. Uprostřed pandemie společnost nevnímá pachatele jako spoluobčana, který udělal chybu, kterou je třeba napravit, ale jako nepřítele, subjekt, který musí být zneškodněn všemi možnými prostředky. A to vede k policejním a soudním excesům, které určitě ohrožují právo na obhajobu, což nás nutí zapomenout na axiologický horizont trestního práva, kterým je sociální reintegrace těch, kteří tento zákon nedodrželi.

Právo na obhajobu je nám umožňuje bránit se před soudy proti obviněním namířeným proti nám, s plnou zárukou rovnosti a nezávislosti (pokud jsou dodržována jiná práva, jako je účinná soudní ochrana, soudní nestrannost a presumpce neviny). Pokud by byla obhajoba účinná, bude sankce úměrná způsobené škodě. Bez obrany neexistuje spravedlivý proces. Uplatňováním tohoto práva nejen hájíme konkrétní osobu, ale zároveň hájíme práva všech občanů. Pokud však naši sousedé podporují excesy, otevíráme dveře zrušení všech soudních záruk, na které máme nárok.

Doufejme, že tento strach, nejistota a nervozita jsou dočasné. V opačném případě směřujeme k autoritářství, které může nakonec podkopat všechna sociální a procesní práva, na kterých získání jsme tak tvrdě pracovali.

Tento článek byl původně publikován na blogu Rights International Spain