Jose Antonio Fernandez Martinez, který byl knězem již od roku 1961, požádal v roce 1984 Vatikán o výjimku z celibátu. Nebdržel žádnou odpověď, a tak o rok později vstoupil do civilní sňatku a v roce 1991 začal pracovat jako učitel katolického náboženství ve veřejné škole ve městě Murcia. Jeho smlouva byla každý rok obnovována. V listopadu 2006, vyšel článek v La Verdad, který popisoval některé členy anti-celibátního hnutí, mezi nimi byl i Fernandez Martinez. Hnutí se staví proti postojům církve v otázkách potratů, rozvodů a sexuality. Tento článek byl vydán s obrázkem rodiny stěžovatele.
V roce 1997 vydal Vatikán dispenz týkající se celibátu a zakázal Fernandezovi Martinezovi vyučovat náboženství. Místní biskup požadoval od Ministerstva školství, aby mu nebyla obnovována smlouva, protože se učitel účastnil "skandálu" a jeho požadavku bylo vyhověno. Učitel se obrátil na soud a požadoval obnovení platnosti svého zaměstnání; soud shledal, že neobnovení jeho smlouvy bylo ekvivalentní k propuštění z důvodu jeho účasti v hnutí, což je příkladem diskriminace. Soud nařídil, aby byla jeho smlouva obnovena. Ministerstvo však podal úspěšné odvolání. Odvolací soud vzal v potaz, že biskup má právo potvrdit zaměstnance katechety, a v tomto případě se rozhodl tak neučinit, což je důvod, proč nebyla učitelova smlouva obnovena; o žádné "propuštění" se nejednalo.
Pan Martinez podal stížnost k Ústavnímu soudu. Vzhledem k principu náboženské neutrality státu, Soud se nevyjadřoval ke vztahu mezi žadatelem a biskupem. Nicméně, shledal rozhodnutí o neobnovení smlouvy jako oprávněné. Fernandez Martinez dostal sám sebe do centru pozornosti tím, že seobjevil v tisku. Tím, že tak učinil, ne jen upozornil na skutečnost, že je kněž s manželkou a pěti dětmi, ale také, že je členem anti-klerikálního hnutí. Lidé, kteří vyučují náboženství mají představovat hodnotový systém totožný s náboženskou doktrínou, odůvodnil Soud.
Pan Martinez se pak obrátil na Evropský soud pro lidská práva s odvoláním na porušení článku 8 Úmluvy o lidských právech, které se zakládá na odmítnutí obnovení jeho smlouvy. Případ byl předán Velkému senátu (věc. 56030/07) a rozsudek byl vydán 12. června 2014. ESLP rozhodl, že článek 8 se vztahuje k případu, protože soukromé volby žadatele měly mimořádný vliv na jeho profesní život. Při zkoumání právního základu pro knězovo propuštění, poukázal ESLP na dohody závazné pro Španělsko a Vatikán, a nakonec rozhodl, že k porušení práv stěžovatele nedošlo.
ESLP uvedl, že stěžovatel mohl očekávat, že jeho smlouva nebude obnovena, z důvodu církevního práva a jeho ustanovení o povinnosti "dodržovat křesťanský způsob života." Zásah do soukromého života pana Martíneze byl učiněn s cílem chránit práva katolické církve, včetně její samostatnosti při výběru katechety. Náboženská skupina musí být schopen vykonávat výběr lidí, kteří ji budou zastupovat, nezávisle. Role státu je chránit právně existující církve, a ne zapojovat se do hádek mezi církví a jejími odpůrci. Vzhledem ke své autonomii, může církev vyžadovat loajalitu od lidí, kteří mají šíří její učení, a ESLP shledal, že nedošlo k porušení článku 8. Názor soudců však v této věci nebyl jednotný - rozsudek prošel o jediný hlas, s devíti většinovými hlasy a osm soudců nesouhlasilo.
Byly vydány tři nesouhlasná stanoviska, všechny se shodovaly na tom, že došlo k zásahu do soukromého života žadatele, výsledkem čehož byla ztráta zaměstnání, a tedy došlo k rozporu s ustanoveními Úmluvy. Podle soudců neměl článek v médiích na případ žádný dopad, jelikož biskup so byl vědom postavení žadatele k příslušným otázkám již předtím, než byl článek publikován.